I.

Na co si vzpomínáš?

Na dopravní zácpu před Benešovem, na hrozivě se černající obzor, na hustý letní déšť, na naškrábaný vzkaz, co jsem nechala ležet doma, na kuchyňském stole. Neodkladná, neplánovaná pracovní cesta. Hledání ideálního místa pro klíčovou scénu vyžaduje plné nasazení, čas a spousty najetých kilometrů.

Já si naopak myslím, že svítilo slunce a bylo jaro. Možná květen.

To až později, v jižních Čechách. To už se mi dýchalo lehce. Déšť spláchl moje špatné svědomí do kanálů ulic Českých Budějovic. Z asfaltu se odpařovala voda a vzduch voněl.

Na co si ještě vzpomínáš?

Na sebejisté lhaní. Beze stopy zaváhání. Celou pyramidu důmyslných výmluv. Na lehkost ubližování.  Na špatný signál operátora se dalo svést všechno. Nedostupná jako kdybych byla na druhém konci světa. Opojnost toho, že nikdo neví, kde jsem. Na pocit svobody blízký závrati.

Pamatuji si tvoje ruce na volantu a tmavé rozcuchané vlasy. Tvůj profil jsem zkoumala nenápadně, jen koutkem oka. Strávili jsme v tom malém prostoru na sedačkách vedle sebe tolik času a stejně jsem spíš tušila, jak vypadáš, než že bych to doopravdy věděla. Usilovně jsem se snažila najít něco v mapě, ale před očima jsem měla jenom změť čar. Byla jsem čistě intuitivní navigátor. Vzpomínám si na svůj strach z očního kontaktu. Potom na tvůj hlas. Sebejistý, klidný a příjemný. Na neznámý prostor. Tajemství. Jako bys už měl odžity desítky různých životů.  Na fascinaci tvým vyprávěním.

Určitě nějaké vtipné historky z mládí, co?

Ty také. Viděla jsem rušné ulice, cítila ulepené půlnoční horko, kdy nejde spát. Kluky, spíš ještě děti, jak se předvádějí na motorce. Cítila jsem prach v očích a smrad z výfuků. Viděla jsem panelák, kde jsi vyrůstal. Sluncem spálený trávník, posetý zmačkanými plechovkami od piva, zablešené pouliční kočky se slepenou srstí hledající v té špíně něco k snědku. Kamaráda, se kterým jste zazdili pokoj v jeho bytě, když už tam byl takový bordel, že nešel uklidit. Zklamané holky, které jsi tam nechal. Viděla jsem tvojí duši.

„Tvůj oblíbený film?“

„Třeba Jules a Jim.“

„Snažíš se mi tím něco naznačit?“ Smích.

Ještě teď cítím, jak jsem zrudla, a polil mě pot. Vyznělo to opravdu hloupě.

Co sis tenkrát myslela?

Nevím. Cítila jsem, že se mi pod nohama utrhl kus pevniny a unáší mě pryč. Plovoucí ostrov na klidné hladině. Rodná zem byla už tak daleko, že jsem nerozeznávala postavy na břehu. Pevnina se neutrhla tak, jako když praskají ledové kry. Žádné drama, žádný hluk. Stalo se to úplně přirozeně, skoro nepostřehnutelně. Doháněla mě ale předtucha blížícího se neštěstí. Seděla mi za krkem už pár dní. Už jsem věděla jistě, že jednou zaplatím a smutek se mi nadlouho usadí za hrudní kostí.  Jeho jemné šelestění se začínalo ozývat už tenkrát, dva dějové zvraty zpátky.

Vzpomínám na onu vesnici kousek od Krumlova, na trať, klikatou asfaltovou cestu a na dohled od malého nádraží boží muka. Přesně tak, jak to mělo být.  Ideální místo jsme měli a naše cesta skončila. Byla jsem pyšná na svůj objev a zároveň vyděšená z konce cesty.

Jako odměnu, jsi chtěla kafe v plechovce z benzínky.

Tenkrát to bylo něco, ne? Ta značka se pořád prodává, ale už ho nepiju.

Kafe je tu pořád, jenom tmavě modré Felicie už vůbec nejezdí. Cestou zpátky už žádné veselé historky z mládí nebyly. Jenom ticho. Krajina nebyla tak pěkná jako cestou na jih. S každým dalším kilometrem, který nás přibližoval k Praze, ve mě rostla bolest. Hudba, kterou jsme poslouchali už nebyla veselá. Stejná melodie jako před pár hodinami, ale teď zněla teskně. Držel jsi mě za ruku a pouštěl ji jenom tehdy, když bylo potřeba přeřadit rychlost. Na ten krátký moment se mi vždy zdálo, že se někam ztrácím. Odplouvám pryč, do studeného vesmíru. Nesměj se mi, ale spojení našich dlaní je dodnes jedním z mých nejsilnějších erotických zážitků. Naše krevní oběhy se tím dotykem slily navždy v jeden.

„Co se děje?“

„Nechce se mi zpátky.“

„Tady žádné zpátky přece není.“

Zastavili jsme za rohem ulice, kde jsem bydlela.

Vzpomínám si, to byly směšné záchvěvy opatrnosti.

Seděla jsem, motor byl vypnutý, všechno ztichlo. Nohy jsem měla jako z olova. Nevěděla jsem, jak se z auta vystupuje, co mám říct ani kam jít.

„Musíme tam znovu, domluvit už konkrétní věci. Vyzvednu tě zase v osm.“

Schody nahoru jsem brala po dvou. Krátká zastávka doma. Jen jednou se vyspíš… Život byl jinde.