“Růžové” zamyšlení, aneb kdyby si mohly říct, byly by sázeny na podzim.

Mám před sebou balík tulipánových cibulek. Rozhlížím se po zahradě, mimo tulipánů plánuji zasadit také pár nových růží. Je sychravo, i když to vypadá, že nakonec sluníčko vystrčí čumák. Jelikož nejsem žádný znalec, přes týden jsem pročítala rady ohledně výsadby. Hlavně, zdali je lepší sázet na podzim či na jaře. Podle odborníků je rozhodně lepší sázet na podzim. Růže mají čas vybudovat si bohatší síť kořenů ještě před tím, než začne mrznout. Jsou to drobné kořeny, které pak mohou dodávat květinám vodu a živiny během náročnějších období, ať už při období sucha, nebo teplnostních výkyvů. Je to vlastně takové období, kdy květiny odpočívají na povrchu, zatímco pracují hluboko v zemi, kde jejich růst nevidíme, ale pro ně je zásadní. 

Kopu a ryju ve vlhké hlíně a hlavou se mi honí ty články o růžích. Můžeme sázet na jaře, jen prostě ty růže nebudou mít tak kvalitní kořenový systém, možná nepokvetou tak bohatě, protože nebudou vždy zvládat získávat dostatek živin a vody. Ale růst a kvést budou. Na povrchu může vypadat vše v pořádku. Udělá se mi trošku divně. Proč to zní povědomě? Navenek je vše v pohodě. Vše zvládáme, vykonáváme všechny odpovědnosti a úkoly, jsme tu pro všechny, moc neříkáme ne, vždyť je tak důležité vždy vše udělat, vyhovět, vyřešit. 

Jak rvu jednu růži ze země, přesazuji ji totiž na lepší místo, vrací se mi to všechno. Jak najednou uprostřed takového “výkonného” období se něco stalo. Odhazuji vykopaný trnový keř a vzpomínám. Bylo to všechno komplikovanější. Ale co se týkalo tvorby, nemohla jsem ani malovat. Nejdříve to vypadalo, že je konec, že malovat už nebudu, že prostě už nemůžu. Nemám z čeho brát.

Trvalo to všechno mnohem déle, než bych chtěla. Nemůžu ani uvěřit, že skoro dva roky. Nějaké terapie a hodně nových “učitelů” a guru. Přišel aha moment. Potřebuji odpočívat. Nic nedělat. Nepodávat výkony. Začít se chránit. Začít říkat ne. Nevysvětlovat. Ztišit se. Zastavit. 

Co se týče umění, možná prostě potřebuji nějakou dobu netvořit. A to je v pořádku. Místo svojí tvorby se potřebuji zdrojovat, získávat živiny. Nebylo jednoduché se to postupně učit. Bohužel v období, které předcházelo mému bodu zlomu, kterému snad lze říkat vyhoření, ale kdo ví, pro mě kontakt s uměním a umělci místo radosti a inspirace přinášelo bolest. Bylo to dost temné období. Naštěstí jsem stále měla v zásobě řadu umělců, kritiků, tvůrců, knih, podcastů a dalších zdrojů na netu, ke kterým jsem se mohla začít vracet. Postupně se temno začalo dařit přeměňovat na světlo. Začala jsem pociťovat, že se mi vrací energie, chuť zkoumat a nechat se inspirovat. Čím více jsem se obklopovala jak bych řekla “mojí rodinou” umělců a kreativců, tím mi bylo postupně lépe. 

Dívám se na zryté záhony. Růže jsou přesazené, tulipánové cibulky již odpočívají, zbytek zahrady pokrytý spadaným listím. Teď konečně nejen vím, ale opravdu cítím, jak krásný období to je, kdy pracujeme na svém zdrojování, odpočinku, živinách. Taky je mi jasné, že to vlastně není jedno období, ale že by to mělo být součástí našeho života. Měli bychom se o tento proces starat pravidelně. Každému může vyhovovat jiný rytmus. Ale věřím, že pro všechny z nás je to moc důležité. Hlavně snad pro ty, kdo neumí moc říkat ne, jsou až příliš zodpovědní a mají toho na svých bedrech hodně. 

Vychutnávám si vlhkou vůni podzimní zahrady. Tohle roční období je krásným připomenutím, že když se o svůj odpočinek budeme starat, když budeme chránit vlastní období zklidnění a zdrojování, tak pak mohou přijít období, kdy budeme opět mít energii něco tvořit, dávat, starat se o, prostě můžeme opět bohatě “kvést”. Uklízím rýč a hrábě a jdu se projít do lesa obejmout pár stromů. 

Jestli jste dočetli až sem, tak moc děkuji a přeji krásný podzim. Pokud teď budete více odpočívat a zdrojovat se, tak moc držím palce, ať se to daří. Nebojte se říkat ne. 🙂