Doběhl mě s vyplazeným jazykem. Kam jdeš? Utíkáš přede mnou? V očích mu visela otázka. Zastyděla jsem se a nevěrohodně předstírám, že jsem se zrovna chtěla otočit a jít zpátky. Nemusíš se bát. Každý můj krok směrem od tebe neznamená, že před tebou utíkám. Nezdá se mi být klidnější, otazník v jeho očích se sice rozplynul, ale duhovka se pokryla smutkem. Cítím se provinile. Zmáhá mě cítit se provinile. Mám chuť si lehnout do stínu pod strom a spát. Neudělám to, protože vím, že by si sednul vedle mě a hypnotizoval mě pohledem. Zkoumal by, co si myslím, zavrtával se mi do mozku, a z každého mého pohybu se snažil vyčíst, co mám v úmyslu udělat, až se ze země zase zvednu. Co udělám zítra… co pozítří. Kéž by tu nebyl. Jenže nemám na vybranou. Ani nevím, proč mě tak dráždí. Jen se strachuje, že zůstane sám. On ale je sám. Nemám v úmyslu o něj pečovat po zbytek života. Jen jsem mu to ještě neřekla. Blázním. Kdo by mluvil se zvířaty? Otočím se a vidím přesně to, co jsem čekala. Stojí přímo za mnou a čeká. Lehce pomrkává modrýma očima. Zuřivě zadupu. Postaví se na zadní nožky, poplašeně zastříhá ušima a odběhne. Skočí na postel a zmizí pod dekou. Koukají mu z pod ní jenom růžové patičky. Jak bych ho mohla nemít ráda?

Mělo to být jen na pár dní. V předsíni odložil velikou klec, pytel sena, mističku, pítko a navrch i pár základních instrukcí jak pečovat o hlodavce.  Jen jsem se snažila zavděčit. Navázat ztracený kontakt. Zvířata v bytě nesnáším. Nenapadlo mě, že už druhý den budu sledovat v televizi nekonečnou smyčku záběrů trosek letadla a stále stejné obličeje přeživších, kteří se se objímají a pláčou, zatímco na ně míří kamery štábů všech stanic v zemi. Na celou událost začnete zanedlouho koukat odněkud z výšky. Sám sobě připomínáte figurku deskové hry. Figurku, která nemá duši. Posouváte tou svou figurkou z místa na místo. Obléknete ji kabát a postrkujete ji po chodníku směrem k samoobsluze. Do ruky jí dáte nákupní košík a necháte ji chodit dlouhými uličkami mezi regály, aby se po nějakém čase ocitla ve frontě u pokladny v košíku máslo, bagetu a plechovku piva. Doma ji svléknete kabát, učešete vlasy a uložíte do postele. Když se rozední, posadíte ji ke stolu a před ní postavíte hrnek kafe. Děláte, jakože pije.

Vaše figurka má domácího mazlíčka. Je to malý, bílý králík. Bohužel nemá hodinky v kapse vestičky a neumí mluvit. Je úplně obyčejný. Nerozumí jí a ona nerozumí jemu. Velikou rychlostí chroupe mrkev - občas se zarazí – čelisti stále pracují, zkontroluje, jestli jste na svém místě a pak pokračuje v chroupání. Neví proč je u vás a vy si nepamatujete, kde se tu vzal.

V sobotu uloží vaše figurka králíčka do košíku, který je přidělaný k řídítkům kola. Potom usadíte i ji na kolo a necháte ji, aby se projela kolem rybníka. Venku začíná jaro. Je ještě zima, ale na větvičkách stromů a keřů už začínají rašit lístky. Slunce zatím nemá sílu. Vítr rozfoukává králičí srst. Necháte je zastavit a figurka přikryje králíka dekou. Večer se vrátí z výletu. Posadíte je na pohovku a necháte je mlčky sledovat Prázdniny v Římě. Králík nerozumí, ale cítí, že to má co dělat s jeho pánem. Letěl na víkend pryč a už se nevrátil. Králík má krátkou paměť a podoba jeho původního majitele se mu pomalu vytrácí z mysli. Den za dnem víc a víc bledne, až z ní nezůstanou ani základní obrysy. Na obrazovce se míhají černobílé obrázky.

S vámi to není tak jednoduché, ale králík vás nakonec naučí, že jíst a pít je základ. Mrkev, voda, bageta s máslem. Organismus se pomalu vzpamatuje. Nejdřív jeho základní funkce, potom ten zbytek. Vrátí se i spánek, vůle, radost a smutek bude konečně odsunut na druhou kolej.

Každý večer chroupete mrkev a občas se u filmu zasmějete. Už si bez něj svůj život nedokážete představit. Králík nezůstane sám a to je dobře.