V našem domě bydlí Josefka. My, všechny děti co tu bydlíme, se jí hrozně bojíme. Je jí asi sto let a chodí sehnutá a má hůl, kterou vás může začarovat. Stačí, když tou holí na vás ukáže a je zle. Musíte hodně rychle utíkat pryč, aby nestihla provést svoje kouzlo. Může vás totiž proměnit v neviditelnou sochu. Na schodišti jsou takové výklenky. Vypadají jako prázdné, ale doopravdy v nich stojí neviditelné sochy dětí, které Josefka kdysi zaklela. Kolem výklenků se bojím chodit skoro ještě víc, než kolem jejího bytu. Náš dům má jenom dvě patra a každé patro má dlouhou pavlač. My bydlíme až úplně na konci. Já, Barča i Kuba musíme kolem jejích dveří každý den projít. Ráno se nebojím, protože když jdu do školky, svítí slunce a jde se mnou maminka. Když jdu ale odpoledne sama ven, hrát si k sousedům nebo na dvůr to vždycky rychle proběhnu, aby mě neviděla. Když nás, děti, v domě potká, zastaví se a divně se dívá. My všichni běžíme pryč a křičíme. Někdy otevře bezzubou pusu, jakoby chtěla něco říct, ale žádný zvuk se neozve. Minule, když jsme si hrály na dvoře, vymyslely jsme zkoušku odvahy. Kdo vyjde až do druhého patra a zabouchá na dveře Josefčina bytu tak hlasitě, aby to ostatní dole slyšely, ten vyhrál. Na lístečky jsme napsaly čísla od jedné do pěti. Vylosovala jsem si číslo dvě. První šel Ondra. Nahoře se naklonil přes zábradlí, zamával na nás a za chvíli jsme už slyšely, jak se řítí dolů po schodech. Na dveře se zabušit neodvážil. Když jsem šla nahoru já, srdce mi prudce tlouklo a pokaždé, když jsem míjela výklenek, kde stálo jedno zkamenělé dítě, zavřela jsem oči. Nahoře jsem vzala do ruky kámen ze sousedčina květináče, na nic jsem nemyslela a rychle a hlasitě kamenem párkrát uhodila do jejích dveří. Běžela jsem dolů, div jsem se nepřerazila. Schody jsem brala po dvou, na tom posledním jsem spadla a do krve si odřela koleno. Všichni mi ale tleskali! Byla jsem statečnější než Ondra a to je kluk a dokonce už chodí do školy!

Jednou jsem donutila Barču, že vyjdeme spolu ven na ulici a podíváme se do oken.  Třeba uvidíme, jak to u Josefky doma vypadá.  Ona totiž jako jediná neměla okna i do dvora, ale jenom jedno, ven na ulici. Měli jsme od rodičů zakázané opouštět náš dvůr. Přesto jsme prošly špinavým průjezdem kolem popelnic a rychle vyběhly ven. Opatrně jsme přešly na druhou stranu ulice a rychle počítaly okna v druhém patře: My, paní Dvořáková, Balcarovi, Barča a – Josefka…! Josefčino okno neexistovalo. Nebylo opravdické. Bylo to falešné okno, jenom namalované na fasádě domu. Josefka tam nežije, když nemá okna. Prostě zmizí, jakmile projde dveřmi. Proto ji Barča za zdí nikdy neslyší! Je tam černá díra a v té se ztratí. Vynořuje se jenom tehdy, když cítí děti.

Druhý den ráno, jsem na dvoře našla svoji rozlámanou koloběžku. Ještě včera byla krásná, modro bíle pruhovaná a teď jsou z ní jenom třísky. Běžela jsem domů a brečela tak strašně, až jsem z toho pláče dostala horečku. Z horečky se stal zánět mozkových blan a všichni se báli, že umřu. Maminka mě balila do mokrého studeného prostěradla a vedle postele stála Josefka a škodolibě se usmívala.

_____________________

Sedíme, slavíme sestřiny třicáté narozeniny, pijeme víno, překřikujeme se a vytahujeme staré vzpomínky.

Slovo má máma:

„No a taky tam bydlela ta stará paní Josefová, byla strašně hodná. Nejdřív ji umřel manžel a ona potom chudák úplně ohluchla. Vy jste na ní byli hrozně zlí a vždycky jste ječeli, když se vracela domů. Ještě štěstí, že nic neslyšela.“